12. 11. 2007, Malenovice

Jako vždy sme dali ještě zkoušku v garáži, naházeli do auta apec a prostě se jelo…Bylo to ale něčím jiné už od začátku. Pro mě hlavně tím, že sem řídil. Nechal sem se ukacat, po tom, co jsme zjistili, že Mara, který s námi taky často jezdí spolu s Cermym, nepojede, pač musí do práce a taky pro to, že sem byl nějaký nachlazený, jako každý podzim. Ale chtěli s náma jet nějací lidi. No hlavně jeden teda jeden… Tak se teda jelo, jak už sem říkal, cesta na Polanku rozjebaná a navíc mi vyplo jedno přední světlo, paradoxně až po tom, co sme nabrali hlavního hrdinu večera Šeplyho. Posilněn chmelovým nektarem o objemu asi 5 půllitrů, počal mě upozorňovat na úskalí trati na na Zlín, kde sem nikdy ještě nejel. A vyplatilo se, dojeli sme fajn až do Zlína, kde mi ještě vyměnil žárovku. Sákra, ale tímto jeho skutky ku zdárnému dokončení akce pohasly. Ale ne, dělám si srandu. A sranda byla i když jsem nepil, a to jsem se trochu divil, chvílemi sem sice poznal, jak se na každém koncertě asi cítí Cermy, ale převážně to bylo fajn, až na tu teplotu… Tu sem asi přebil práškama..

Tak jsme tam teda dojeli, zjistili, že se zase čeká jen na nás, ale horší bylo, že jsme údajně měli dovézt bicí. No ty by se nám do auta určo nevešly, v šesti lidech v autě se těžko něco veze, ale alternativa byla vcelku rychle vyřešena a dovezly se tzv. bicí „záložní.“ Vypadaly sice, jakoby pamatovaly ještě doprovodnou kapelu Johnnyho Cashe v době, kdy vyšel Ring of fire, ale hrály, teda aspoň Dandy si nestěžoval. Tak sme nějak začali, já se začal potit jako prase, když sem mluvil, tak to bolelo a o nějakém zpěvu ani nemluvím. Začali sme novým songem, který jsme ještě nikdy nehráli a já z toho měl vcelku dobrý pocit, i když sme to zase mršili kde šlo. Dali sme do toho kurva každej hodně a po poslední „Pod hladinou“ sem z toho měl vcelku dobreý pocit, i když sem se málem vyvrátil… No ale to nebyl úplný konec, to byl jen začátek. Začátek mnoha příběhů, které si tam každý z našich spolucestovatelů vezl. Radek si užíval „hajných“ v plné parádě a s Oudí si nezapomněli střihnout malinký románek. Na Radkovu otázku „Jak ste nás viděli“ byla odpověď „To byste nesměli stát před hlavními dveřmi.“ No ale nejvíc si ho dobíral určitě Cermy, který taky provokoval Banscheeí která už z něj byla na nervy a pořád se klasicky hádali s Ginger. Naskládaní v autě, čekalo se už jen na Miru a Šeplyho. Utužování kamarádských vztahů a věta “já ťa mám rád“ zazněla sice nesčetně, ale do auta se nikomu nechtělo. Nakonec vykráčel majestátně Šeply, krýgl included, z knajpy a za ním Mira, rozstřelený jako branka od zahrádky. Jelo se a Šeply opět v roli navigátora, tentokrát už ale nekompromisního a jdocího si nemilosrdně za svým cílem. „Tady odboč Jožine, musíme na benzinku, mám hlad, řiď sa, co ti říkám já!!!!!“ zastavili sme na benzince na kraji Zlína a spolu s cermym sme zjistili, co že to vlastně vezem. Šeply vykráčel od pumpy, nesl si asi 4 bagety, 2mini pizzy a biera. To za 7-8 minut snědl a vypil a usnul. Jelo se dál a ani ne za 10 minut se zase stálo. To když Zdeňa Krchák potřeboval vyprázdnit obsah žaludku, asi v polovině cesty na Liptál. Celou dobu mi přišel takový zapšklý a kamarádil se jen s cd Punk floid, co si koupil. No asi si tykal i s jinými věcmi… Jelo se dál a u nás v autě se pomalu ale jistě začala ozývat Ginger, že jí Šeply chrápe do ucha a že jí bolí záda, jak na ni spí. Jura ho zkoušel probudit, ale neúspěšně. Navíc začal šťukat. Po zjištění, že jakékoliv pokus o Martinovo probuzení, rovnal se nemilosrdnému trestu, dojeli sme ke garáži, kde sme s Cermym, Dandym a Jurou vyházeli věci. Nikdo jiný schopný nebyl a Mira se navíc vytratil za garáž, kde stejně jako Zdeňa potřeboval vyložit náklad. Povedlo se, Cermy rozvezl zbytek domů a já, spolu se Segrou a Jurou, vezli ještě Šeplyho domů. Zastavili sme před kulturákem v Polance a zkoušeli ho probudit, ale marně. Zdálo se, že chce přespat v autě. Pak najednou, mluvil sice v kódech, upe jak indiánský náčelník, prohlásil „zpátky.“ Dovezl sem ho teda k jeho rodnému domu, rozloučili sme se a jelo se konečně do Karolinky, kde bydlím. Lehal sem s pocitem dobře vykonané práce a s jistotou, že už nikdy na koncert neřídím!

 Jožík